Narozeninový rozhovor s trenérem Petrem Kolečkářem.

Petr Kolečkář, trenér Žihadel, dnes slaví narozeniny! Při této krásné příležitosti ho vyzpovídal náš zuřivý reportér Pavel Mandát.

V současné době vrcholí dvě nejvyšší české hokejové soutěže. Sledujete jejich průběh, když Žihadla nehrají?

V základní části se na hokej v televizi podívám jen občas, když už tak spíš zapnu NHL. V play-off už se vždy snažím vidět zápasů mnohem víc, takže teď mi teprve pořádně začíná ta televizní hokejová sezóna. Jako rodilý Brňák mám samozřejmě trochu větší slabost pro Kometu. Nicméně letos to bude mít hodně těžké, protože sotva začalo předkolo, tak už jsou na pokraji vyřazení, ale otočit se to určitě dá.

Přemýšlíte už zároveň o další sezoně? Kdy byste chtěl začít konkrétně řešit zajištění příští sezony?

Příští sezónu řeším fakticky od chvíle, kdy bylo kolem Vánoc jasné, že ta letošní už se znovu nerozběhne. I za ty necelé dva měsíce, kdy jsme společně fungovali, tak se v týmu utvořila dobrá parta a určitá týmová hierarchie, kde měli všichni svoji odpovídající roli, kterou respektovali. Proto je logické, že tým chce pokračovat pohromadě ve stejném složení, a to je mojí hlavní snahou. Nebráním se však vhodnému doplnění a v současné době jsem v kontaktu s několika hráči z regionu.

Jak odhadujete vývoj na poli sponzorů a partnerů klubu skrz současnou ekonomickou krizi?

Naším hlavním partnerem je město Moravské Budějovice a jsem rád, že během února proběhlo jednání s panem starostou a na březnové jednání zastupitelstva bude předložena moje žádost a návrh na novou smlouvu o podpoře a spolupráci. Vše bude samozřejmě podmíněno řádným vyúčtováním aktuálně přerušené sezóny, dle které bude městu navráceno 80 % z finančních prostředků, které poskytlo na letošní sezónu.

Co se týká soukromého sektoru, tady je situace samozřejmě individuální dle oblastí, ve kterých daný subjekt podniká. V této chvíli je obtížné plánovat nějak dlouhodoběji. Řešit teď s někým do detailu, že za půl roku se bude zase hrát nějaký hokej je složité. Nicméně musím ocenit, že všichni partneři, se kterými jsme byli domluveni na spolupráci, tak o ni mají nadále zájem.

I když byla sezóna kratičká a trvala jen 3 přípravné a 4 soutěžní zápasy, tak jsem přesvědčen, že jsme naznačili, že máme konkurenceschopný tým, který bude chtít vítězit a dobře reprezentovat náš moravskobudějovický region. Právě očekávaná výkonnost týmu byla v hektické době před sezónou nejčastějším tématem při jednáních.

Když teď vidíte ten celospolečenský vývoj… Nelitujete trochu, že jste se stal majitelem klubu? Je to spousta starostí navíc…

Málokdy lituji svých životních rozhodnutí. Navíc dělat hokej ve městě, pro které je sportem číslo jedna, to je na jednu stranu velká zodpovědnost, ale také radost, když víte, že je to pro lidi důležité.

Pandemická situace je složitá pro každého. Pravda, že kdybych byl místo hokejového klubu majitelem třeba e-shopu, tak by to byla asi ekonomická výhra, nicméně já si nestěžuji. Mám úžasnou snoubenku a roční dcerku, takže teď trávíme většinu času spolu. Občas na mě sice dolehne trochu splín, ale stačí když malá začne třeba tancovat, ač ještě neumí pořádně chodit a hned je zase hej.

Ale zase taky motivace, ne?  Máte možnost něco vybudovat.

No jasně! Když už něco dělám, tak to dělám pořádně. V srpnu a září to byla spíš taková záchranná operace, aby mužský výkonnostní hokej ve městě nepadnul a hrál se po dlouhých letech ve 2. lize alespoň o soutěž níž i nadále. Nicméně, jak se všechno rozběhlo a podařilo se klub nastartovat, tak se člověk začne dívat dál, a chce postupnými kroky něco smysluplného vybudovat. Tu první sezónu jsme si zkusili vlastně nanečisto. Teď jsi ji zopákneme už doufám celou, a pak se budeme moci dívat dál do budoucnosti, kam by mohl MB HOKEJ směřovat.

Když se zeptám retrospektivně, hokej jste hrál, byl jste rozhodčí… Chtěl jste si vždycky vyzkoušet i tu roli „bafuňáře ve vedení?“ Nebo se to prostě tak seběhlo a vy využil příležitosti?

Jak už jsem naznačil. To, že budu mít vlastní hokejový klub, by mě ještě v půlce léta nenapadlo. Tuto ambici jsem neměl. Ale před výzvami neutíkám. Hokej jsem poznal z mnoha úhlů, to máte pravdu. Když jsem kritizoval rozhodčí, řekli mi: „Nekecej a pojď to zkusit.“ Šel jsem. Nicméně už dlouho to mám jasně nastaveno, že priorita je pro mě trenéřina a všechno ostatní je jen doplněk.

Je něco, na co jste si musel v roli majitele obzvlášť zvykat? Něco, co vás překvapilo?  Ať už mile nebo nemile?

Zvykat jsem si asi musel nejvíc na to, že mám tu finální zodpovědnost. A nejvíc mě překvapily naše výsledky. Zejména 1. kolo v Uherském Brodu, kde jsme zápas fakticky odehráli na 12 hráčů do pole, když se několik kluků včetně Romana Mikeše nemohlo utrhnout z práce a nestihl se úředně dořešit transfer Romana Čermáka. Dojedeme do Brodu, tam domácích hráčů, že se jim ani nevešli na střídačku, které šéfoval Jarda Balaštík. Naši hráči měli za sebou průměrně tak 3-4 ledy. No a my vyhráli po super výkonu. Tak to mě hodně překvapilo a zároveň motivovalo dále.

Zároveň budete nově figurovat coby trenér místní mládeže. Jak se na tuto výzvu těšíte?

Těším a velmi. Výzva je to veliká. Budu chtít pomoci k tomu, aby hokej v MB hrálo co nejvíce dětí, ze kterých dokážeme vychovávat špičkově připravené talenty pro přechod do větších klubů v nějakých 14-15 letech. Chtěl bych však, abychom dokázali u všech dětí vytvořit k hokeji takové pouto, že u něj zůstane i ta většina, která se na vrcholovou úroveň nedostane.

Pracovat s malými dětmi je specifické, že?

Mám oblíbenou větu, kterou jsem dlouho považoval za klišé, ale časem jsem pochopil, že je v ní spousta pravdy. „Děti nejsou malí dospělí, jsou to děti.“ Dětské myšlení je úplně jiné než nás dospělých a nejde jen vzít požadavky, postupy a nároky, které máme na dospělé, a trochu je zmenšit a aplikovat. Chce to úplně jiný přístup.

A vzhledem k současné situaci, kdy nemohou trénovat obtížné. Jak po rozvolnění nastavit tréninky, aby se do toho, pokud možno co nejrychleji dostaly?

Celkem často o tom přemýšlím. U mě je to o to složitější, že jsem nastoupil v průběhu celostátního sportovního lockdownu, takže neznám drtivou většinu těch dětí a přinejlepším je uvidím někdy v květnu nejdřív na suché přípravě. Takže se o tom budeme muset radit s kolegy, kteří je znají mnohem lépe než já. Každé dítě je jiné a každý kolektiv je jiný. Obecně bych z toho však nedělal velkou vědu. Bruslit se nezapomíná. Možná jen potrvá o 2-3 tréninky déle, než se oživí automatismy.

Spousta z nich se ale k hokeji po roční pauze vůbec vrátit nemusí, že?

Kéž by jich bylo co nejméně. Na druhou stranu, ve kterém dítěti hokej vzbudil vášeň, to neskončí. A právě o ty zapálené raubíře nám jde především!

Když to vezmu z obecného úhlu pohledu, co je podle vás nejdůležitější pro to, aby byl člověk dobrým trenérem mládeže?

Vášeň, odbornost, férovost, nadhled, cílevědomost, sebereflexi, pečlivost, schopnost komunikace jak s dětmi, tak s dospělými a spoustu dalších věcí, které by byly na samostatný rozhovor.

Často se mluví o tom, že v mládeži za světovou špičkou zaostáváme, ale jak je to podle vás v oblasti mládežnických trenérů? Jsme na tom dobře, nebo máme i zde rezervy?

V Česku je především trenérská práce obrovsky podhodnocená. Pro drtivou většinu mládežnických trenérů to není jediná práce, kterou mají. A kolikrát jsou to i trenéři, kteří trénují třeba i 2 kategorie, ale přesto, aby uživili rodinu, tak musí mít ještě poloviční či plný úvazek někde jinde k tomu.

Vynikajících trenérů máme spoustu, ale v každém klubu by jich mělo být tak třikrát víc.

Řada odborníků tvrdí, že by se v dětech měla zpočátku podporovat především touha po hře jako takové bez tlaku na výsledky. Souhlasíte?

Pro mě je výsledkem hráčů nejdřív zapojování dovedností. Jakmile dokážete hráče naučit správné principy a chování na ledě v různých situacích. Jakmile ten proces je v pořádku, tak vás k těm výsledkům na tabuli dříve či později dovede.

Uvedu příklad: Pokud hráčům dám za úkol třeba v minihokeji pálit každý puk, ke kterému se nachomýtnou, směr soupeřova branka, kam pošlu jednoho hráče, co umí nejčastěji dát gól, tak je to taktika, a já s tou taktikou budu asi rychle úspěšný, co se týče skóre. Pokud však budu chtít po každém hráči, aby se snažil po zisku kotouče okamžitě vybruslit a prvního napadajícího hráče přejít jeden na jednoho, tak ze začátku bude chybovost obrovská, ale pokud vytrvám a budu s hráči správně mluvit a motivovat je, tak postupem času vybuduji potřebnou dovednost do hry, na které budou moci dále stavět.

A tohle platí v desítkách různých obměn i při přechodu na velké hřiště a postupně dál a dál až k dospělému hokeji. Pokud hráče učím brzo zbytečně moc šablonám a dávám jim mnoho zákazů co nesmí, tak z něj dělám poslušného vojáka, který však má svoje limity. Pokud ho budu naopak ponoukat k drzosti a kreativitě a spíš ho vybízet ke zkoušení nových a nových řešení, tak v něm můžu probudit potenciál stát se světovým hráčem.

Takže tlak na výsledky ano, ale na ty správné výsledky, tedy na rozvoj hráčů a jejich růst.

Dá se určit ideální věková hranice, od kdy by se výsledky měly počítat?

Já nevidím problém v tom, aby se skóre počítalo už od malých dětí. Ty děti si to stejně počítají a ptají se vás kolik to je. Je to prostě jejich přirozenost. Já jsem třeba zastáncem toho, že se klidně může počítat každá třetina od 0:0 jako samostatný zápas. Pořádal jsem tak už několik velkých turnajů u dětí a vždycky to mělo mnohem větší náboj, než když by po první třetině 5:0 ztratily oba týmy motivaci. Chce to samozřejmě vyspělé trenéry, kteří kvůli těmto výsledkům z každé třetiny nenechají sedět půl mančaftu na střídačce. Ale jsem přesvědčen, že takových už je menšina. To, od jakých tříd se počítají tabulky, jsem vlastně ani nikdy moc neřešil. V novém systému svazových soutěží to bude asi od 5. třídy, což je asi optimální.

Slavíte narozeniny. Co byste popřál sobě, fanouškům i hokeji jako celku?

Sobě jsem teda v životě k narozeninám nepřál, na to jsem málo narcis (směje se).

Všem přeji hlavně hodně zdraví. Českému hokeji přeji, aby se co nejdřív opět naplno rozběhl a byl tahounem toho, že se v české společnosti dostane sport mládeže na mnohem vyšší příčky v žebříčku hodnot, protože poslední rok odhalil v plné nahotě, že mládežnický sport je na absolutním okraji zájmu našich volených zástupců. Kde je vůle, tam je cesta.

Trenéra vyzpovídal Pavel Mandát.